Pavly malé ódy o sobě samých a o namyšlených kravkách

Občas je pěkně na palici, jak všichni trpíme sebeklamem.
O sobě samých.

Ve smyslu, že nás všichni kolem berou takové, jací jsme. Že si určitě o Vás myslí jen to dobré, že jste milí a přátelští, že samozřejmě občas bouchnete, ale vždy to má racionální důvody, že jste holka do nepohody, skvělý vůdce a kamarád.
No ale realita je potom taková, že jste pro ostatní namyšlená kravka.
Ne, že bych to měla teď potřebu psát proto, že mi toto někdo řekl. Že jsem namyšlená kravka. Ale kdoví, co si lidi myslí žejo?

Samozřejmě se většinu času snažím působit přirozeně. Více méně. A mile. A podobný sračky. Ale fakt bych chtěla vidět lidem do hlavy protože věřím, že málokdo pochopí Vaší osobnost. Moji osobnost. A to rozhodně nejsem nic složitého. Docela normální, docela hloupá holka. Co jí je 26.
A po 4 letech v práci konečně může oficiálně říct, že dělá kariéru. Protože od 15. 9. 2019 bude Pavla SPV. (jéééé.....)

A to je podnět pro článek.
Ne však pro takový, kdybych vzpomínala na časy minulé, kdy jsem SPV být chtěla a nebyla (protože na jednu stranu, myšlenka na SPV mne nikdy nenapadla, maximálně teda párkrát, když můj chlapec byl SPV a mluvil o tom, jak to hrozně nesnáší), ale spíš pro sepsání jisté obavy, že nejsem vhodný materiál pro SPV.

(SPV myslím supervizor. Vedoucí na callcentru.. pro ti co nepochopili..) 

Žiji totiž ve své bublině která říká, že vedoucím (stejně jako učitelem), nemůže být každý. Realita je samozřejmě taková, že vlastně každý může být učitel i vedoucí, jen ne všichni mohou být dobrým vedoucím či učitelem.
A já chci být dobrá tvl!
Ale co když to neumím sama ovlivnit? Protože jsme absolutně konfliktu-vyhýbající. A to jako vedoucí je na hovno. Taky jsem občas dost falešná a hraji si na kamarádku, což taky jako vedoucí je dost na hovno. A dělám si oblíbence. A občas se mi nechce pracovat. A dobře si nevedu v roli zodpovědného člověka. A neumím rozdávat úkoly. A zvládat stres! No... což je všechno na hovno jako vedoucí.

Ale můj hlavní problém bude, co si o mne budou myslet lidi pode mnou. Jako ti co mne neznají, ti co budou třeba i o 10 let staří a já jim budu vedoucírovat. Já nechci aby si mysleli, že jsem namyšlená kravka!
Můj chlapec říká, ať na tyhle věci seru. Že je důležitý můj pocit, jak já si o sobě myslím, že si vedu a že nikdo další do toho nemá co kecat (krom mého nadřízeného- hahaha...). Ale samozřejmě tento racionální pohled na věc mne neuspokojuje a já chci vyšilovat. 

Takže tak.
Píšu si, protože za půl hodiny jdu domů z práce (poprvé a naposled jsme o víkendu od 6 -18! Masakra. Nesnáším to) a potřebovala jsme trochu zabrat čas, abych furt jen nečuměla na televizi.
Když jsme v tý práci žejo..

Tak to je všechno teda

Čus bus 

(až příště napíšu, budu SPV tyvole)

(hnus) 

ÚZB - déšť, lidi a blbost!!!!

Achjjooooo panebooožeeeee..
(nebudu tento povzdech komentovat, ještě by se k někdo v práci urazil a už mě to nebaví)
(Budu to komentovat až za 15 minut, až tu v práci nikdo nebude a budu si moc v klidu postěžovat)


Mám ráda když prší.
Fakt!
Protože v tom vidím ten potenciál zelené louky, zeleného lesa, zelené trávy na zahradě a po minulém létě, kdy všechno bylo nechutně mrtvý, hnědo šedivý a suchý, to to bude příjemná změna. Minimálně do července, než se to zase všechno posere.
Mám ráda prostě když prší a tečka.
Poslední dobou, když usínám doma sama, pouštím si i do sluchátek 3-6 hodinovou smyčku letní bouřky. Samozřejmě tolik hodin to nevydržím, poslouchám tak půl hodiny max a pak jsem mrtvá. S usínáním jsme neměla problémy, ale je to příjemné na vypnutí a přemýšlení.
Takže buďme kurva rádi za ten jarní déšť a přestaňme si už stěžovat. No tak prší venku no! Vezměte si deštník.

15. minut uplynulo...

Už jsem říkala, že jsem tolerantní a milý člověk. Pokud jsem to ještě neříkala, říkám to teď. Jsem tolerantní, milý člověk. A chápavý. A nápomocný. A ne moc agresivní. Jsem jen silně sprostá a silně emotivní.
No a fakt mi už ale začíná hrabat z kolegů v práci. Nebudu se rozepisovat, ale někdy moje sebeovládání trpí jako svině. To pak musím odcházet si zakouřit, abych unikla sračkám, co se tu řeší,  pustit si rádio do sluchátka, abych vypnula ty sračky co se tu řeší a nebo prostě si začít psát článek a přehlušit tím ty sračky co se tu řeší. Většinu času unikám do práce, jako že začnu něco dělat, ale k večerním hodinám tu toho na práci moc nebývá, takže to je pak těžký. 
A to mám práci fakt ráda!
Musíme si to užít, že děláme co děláme, když v prosinci končí tendr kurva! A ano, je na číču, že k tomu musíme dělat BO, je na číču, že k tomu musíme dělat Benzinu, ale co jako. Peníze ta to dostaneme tak huš už!
Konec stýskání si nad kolegy. Nebudu to více rozepisovat. 

......

A teď z absolutně jiného soudku...

****

Takových let udržuji  psání blogu ani ne proto, že bych reálně měla co říci (však podívejte se výše na tento článek, případně níže na všechny články předchozí), ale spíše proto, abych si dokázala, že umím psát.
Samozřejmě, nemyslím si, že jsem člověk, co by uměl psát knihy, romány nebo jen trapné články či povídky, ale poslední dobou spěji k názoru, že i dost "spisovatelů" psát neumí.
Asi bodám extra do vosího hnízda ale..

PROMIŇTE, ALE MUFFIN A ČAJ A I KOLÁČKY A SPIKLENCI NEJSOU DOPRDELE DOBRÁ KNIHA!!!!!!

Podlehla jsem venkovnímu tlaku a musela jsem si obě knihy koupit. Jednu jsem přečetla včera, druhou mám aktivně rozečtenou dnes.
Jako ona se mi kniha nelíbila, aniž bych ji četla, uvědomila jsem si však, že je to extra omezený pohled na věc, tak že si to přečtu. No a tyvole...
ty voleeeeeee..
fakt..
Asi mne to donutí i natočit video. Ale abych mohla k tomu říct úplně nejvíc, musím si koupit minimálně ještě jednu knihu tohoto rázu. Víte jak, tématika LGBT. Protože zatím mám za sebou jen Probuzení Simona Spiera, tu od Johna Greena, co přesně nemám ponětí jak se píše (zas tak dobré to nebylo, že by mne to donutilo si to pogooglit a napsat správný název) a  nečekaně Nedej se. A protože můj názor silně trpí především kvůli vlivu Nedej se, musím si koupit ještě něco, aby sem si to porovnala.
Ale dnes to dočtu a budu asi tolik plná emocí, že o tom natočím zítra video.
Pokud se mi budou chtít mít vlasy - abych si je v průběhu videa mohla všechny vytrhat.
(Protože jsou to blbost knihy!!) 


No a to by pro dnešní den stačilo.
Krásně mi uběhlo 38 minut, takže zase můžu jít kouřit.
Když venku tak hezky prší :))

čau! 

Dovolená v Namu (a malý odstaveček o Nedej se- jako vždycky..)

Tak jsem zase dočetla Nedej se.

Dala jsem si zákaz tuto knihu číst, ale protože je to víc jak půl roku, co jsme to četla naposledy (což je vysoce úctyhodné když uvážíme, že jsme tu knihu sebou tahala víc jak 5 měsíců ustavičně v batohu) a tak jsem si dovolila zákaz porušit a znovu si to přečíst. A pořád je to super. Pořád je to fajn. A dokonalé. A sladké. A pořád budu Baze se Simonem milovat jako nikdy nic jiného (jako myslím nic jiného knižního)

Mrzí mne však, že z toho nemám už ten pocit jako po prvním, druhém a třetím přečtení. Když to znám zpaměti, není to ončo, ale.. pořád je to Aaaaaaaaaaaaaaachhhhhhhh.

A už jsme říkala, že bude dvojka? Možná jo. Můj blog vlastně není už nic jiného, než stýskání si nad dokonalostí této knihy. 

Například jsme byli s mým chlapcem na dovolené. Ve Vietnamu. Na 21 dní. A na blogu ani zmínka. Ani dokonce nebude žádný vlog z toho.
Asi stárnu a tyto věci přestávají být pro mne důležité. (Jako blog a vlog)

Ale když už o tom píšu, Vietnam byl SUPER.
Jako ano, každá dovolená je svým způsobem super. 21 dní se nemusíte o nic starat a jedinou otázku, kterou si člověk denně položí je "Co budeme jíst" a "Jak dlouho budeme na pláži". No a podobné otázky tohoto rázu.
Pavla miluje Pho Bo Tai, takže o snídani/oběd/večeři bylo vždy postaráno (opravdu za tu dobu co jsme tam byli, jsme Pho měli každý den. Někdy několikrát. Za 35 Kč? No nekup to! A jak bylo dobrý. Aaaachjo! To v Čechách nemáte šanci zažít). Ale nesnáším mořské plody. A nejím ani jiné živočichy vodní. Nesnáším ten smrad...

 Zároveň ve Vietnamu, světe div se, je dost velký parno. Dusno. Vedro. A Pavla to miluje. Když jsme přiletěli do Da Nangu a já jsme vystoupila z letištní haly a do obličeje mne fláklo to totální nechutný vedro, byla jsme nejvíc šťastná.
Ano, počasí nám úplně nepřálo a mohu tvrdit, že asi 50% veškerého času tam stráveného jsme měli hnusně zataženo, jednou dokonce lilo jako prase, ale to se dalo přežít. Největší liják jsme stejně strávili v Tucaně na pivu. Na několika pivech (nakonec asi na 10?)
Taky když jsme dorazili do Ha Longu na jeden z divů světa, kde je nejkrásněji, stejně jsme měli hnusně. Nasere. Ale! i tak jsme se koupali mezi ostrovy, skákali z lodě do moře a bylo fajn.
Dovolená je Fajn.
A jezdili jsme na motorce, koupali ve vlnách které byli větší než my, že se nedali ani přeskočit, takže jsme se museli nechat flákat jimi do obličeje. A potkali hromady Budhů úplně všude. Jezdili taxíkem za 15 kč. Dali si Vietnamský Ballon. 7 hodin strávili na cestě na motorkách, kdy Pavla nesnášela svět, nesnášela svého chlapce. Potkali krysy větší než malý pes.  Hromady evropských turistů. Denně jsme narazili na nějaké Čechy, takže jsme tolik nemohli mluvit sprostě (to ale Pavlu stejně nedonutilo nemluvit sprostě. Pavla je totiž totální kanálník) Fakt ta Asie se stává obrovsky Evropany navštěvovaná destinace.
Dali jsme si BiaHoi na ulici v Hanoji (a taky McDonalda v Hanoji...). A pak dalších 70 piv v plechovkách. Jeli 16 hodin vlakem přes polovinu státu. Zpátky letěli letadlem 1,5 hodiny. Nenáviděli Pongy a všechny lidi jim podobný, kvůli jejich nechutnosti a chování (hrozně řvou, neakceptují Váš prostor a furt jen kašlou a plivají, jak kdyby měli nějakou těžkou plicní nemoc).Projeli jsme kus džungle motorce.
Taky jsme se tak moc jednou na motorkách opálila (ne, neřídila jsme, byla jsem jako batůžek), že jsme měla obličejích krásný černý s růžovými tvářemi a neměla jsme žádné kruhy pod očima! U zrcadla jsme pak strávila asi 5 minut a nemohla se vynadívat.
No a tak. Už je to skoro 2 měsíce, co jsme se z Vietnamu vrátili.
A bylo to nejvíc fajn
Vím, že na každé dovolence je nejvíc fajn, ale mě se tam líbilo moc. Bylo tam moře. Bylo tam vedro. Byla tam džungle. Absolutní neřád a chaos na ulicích, bordel a šílenost, ale mně se to líbilo moc. Chtěla bych se tam vrátit.
(Jen ale pro úplnost, se vším všudy - očkování, víza, letenky, ubytování, jídlo, motorky a sračky k tomu- nás to cca stálo 30 tisíc. A to je trochu hodně)

A taky jsme byli v Kataru. Na 11 hodin co jsme čekali na přestupu na další letadlo, tak jsme se podívali do Doha. A to bylo taky neskutečný. Takhle masakrálně zazobaný město člověk musí vidět. Ty baráky. Ty Auta. Ty obchody pod barákem (my máme večerky, oni mají prodejny Ferrari)!

No a asi tak.

To by mohlo zase pro dnešek stačit.

Toto píšu zase v práci.
Víte, že nám konečně dali druhý monitor! Celé O2 na 2 monitorech funguje celou věčnost, jen k nám se to zase dostalo až po 10 letech. Neva! A protože Pavla si umí "dupnout" a jsme tu vlastně služebně nejstarší, mám nejlepší a největší monitory. Mecheche.
Jo a pořád jsme v práci nejvíc nařachaný borec. Zase teď za měsíc duben jsme v 3 nejlepších operátorech z našeho oddělení. Hustý co?
Jsem tak namyšlená.

Tak se mějte hezky

Čusko busko lidi.

(Mějte se krásně a svěže.. a tak dále)