Odcházím

 Za 10 dní odcházím na mateřskou. S Hynkem. A i když jsem se na tento den vlastně těšila, momentálně mě spíše sere. Omluvme tedy moji následující mluvu, nechci to do nikoho hustit, nikdo by to nepochopil, nikdo mi to nevěří a je to možná zbytečně přehnané, emotivní?? Ale i přesto to musím napsat. Někam to pustit. Zprávy pro Pavlu z budoucnosti…

Sere mě, že moje Call centrum už nebude moje. Ano, lze polemizovat nad tím, že to není „moje“, leč „naše“ s panem Janem, ale to není můj point. 5,5 let jsem to budovala. Procesy a systémy nastavovala. Krev potila, nervy si ničila, vlasy si trhala a teď, z ničeho nic, jdu doprdele a je vysoká pravděpodobnost, že se už nikdy nevrátím. Včera, když nastupovali nováčci a já s nimi již neměla nic společného a cíleně se jim vyhýbala, bylo to hrozně nepříjemný. Sledovat, jak pan Jan a Baru kolem nich běhají – zcela v pořádku, zcela řádně! – a já se jen trapně držím v povzdálí… protože proč se jim představovat, když ode mě dostanou jen jeden mail – a to bude můj rozlučkový – a nic víc? Proč si tam budovat nějaké „vztahy“? Ale fakt mě to štve. Ksakru, tak doprdele moc mě to štve.

Zhodnocuji, že 50 % mé osobnosti je vlastně moje práce. Řízení lidí, dávání jim zpětné vazby, povídání si o jejich životních příbězích – které mě zajímají jen někdy a jen u někoho, ale prostě je to můj charakter. Té práci rozumím jak sviňa, se zákazníky jsem komfi jak sviňa, všechno je supr v pohodě, ale už nebude. Teď můj jediný charakter bude to, že budu vychovávat dítě…

Napsala jsem v pátek e-mail, aby lidi už teď předstírali, že tady nejsem, aby si zvykli na to, že tu nebudu, a tím rovnou přehazovali svoje podněty k řešení na můj nástup. A jsem nasraná, že to ty lidi opravdu dělají. Jsem nasraná, že nikdo jiný než já se nehroutí z toho, že tu nebudu – a když se hroutili, tak jsem to „zesměšňovala“. Budu předstírat, že to je těma hormonama, ale… moment, musím si dát chvilku na vybrečení…

Asi potřebuji už vrátit počítač a monitory, abych to mohla zavřít, protože to „čekání“ na odchod je možná mnohem horší než ten odchod samotný. Vidět, jak kolem mě se pracuje, jak moji práci, co jsem doteď dělala, dělá někdo jiný – protože jsem ji tomu někomu sama předala… Dopíči, debilní práce. Je to jen práce! Jen 10 let budování něčeho někde… V klidu, Pavlo, uklidni se.

Dobře, možná se někdo „hroutí“, možná to po mně „trochu shoří“, jak jsem doufala, ale je hrozně sobecké a nefér toto chtít. Každopádně moji lidi jsou lásky. Ach bože Kriste, jak cítím obrovskou náklonnost k tomu, že jsou na mě hodní a milí. Není to jen o tom, že se složili a vybrali peníze pro Hynka – kámo 8k?, ale obecně že to vůbec dělají. Že se domluvili a přišli kvůli mně do práce, aby mi dary předali. Achjo… Luci mi dala zlato, doprdele. ZLATO!!!

To postesknutí a doufáníčko nad tím, že „ne každý může být dobrý SPV“ – dobře, možná nejsem nejlepší SPV, protože i nadále se vyhýbám zodpovědnosti a průserům – se ale splnilo. Dala jsem do té práce srdíčko a lidi na mě byli hodní a vrací mi to zpět. Úkol splněn, Pavlo, doprdele, tleskej si!

Ale mrtě mě to sere.
Kolosálně.