středa 2. října 2013

O tom, jak neumím psát a nemám v sobě nic kreativního

Člověk by řekl/ si o sobě myslel/, že když přečte hodně knih, bude umět i psát. Že do sebe natáhne tu můzu, ten um a půjde mu to samo. Že nebude muset přemýšlet o následujícím slově/větě, že to prostě naťukáte do klávesnice a bude to dokonalé... No.. nevím jak u vás, ale já jsme asi abnormální, co tohle nemám. PROČ?!

   Nejsem vůbec kreativní. Neumím malovat, zpívat, hrát na hudební nástroj, tancovat, vyprávět historky, vytvářet něco graficky (i když jsme maturovaný grafik) a psát už tuplem ne. Už od malička se snažím napsat "knihu". To slovo kniha je v závorkách, protože ať se snažím sebevíc, ať mám dokonalý nápad na příběh, vím, že nikdy to nedojde do finálové podoby. Nikdy nedokážu tak dobře vykreslit postavy, příběh a hlavně hlavní zápletku. Kniha totiž, pokud to nevíte, nemůže být nudná..


Už od dob Harryho Pottera jsme se tak nějak naučila, že pokud chcete, aby se kniha vážně líbila a abyste si pamatovali, co se v ní děje, chtělo by to, aby každá kapitola   obsahovala něco podstatného. Když se řekne Princův útěk, Sectum Sempra nebo třeba jen Věž v bouři (ano, všechno je z HP6, protože tu jsme četla nejčastěji), vím prostě o co se jedná. Ale i z jiných knih, které mají nadepsané kapitoly (příklad Eragon) vím, co se v té a oné kapitole děje. Protože se tam vážně něco děje!

   A tak to není jenom u knih. Když člověk píše, nějak by měl vědět, co tím vším chce říct. Jo. TO je můj problém. Povětšinou si totiž vymyslím začátek, momentálně u tohoto článku je to ten první odstavec a pak se snažím nějak cucat věty z prstu. Dneska mi to docela jde, jindy je to horší. Proto ze mě nikdy nic nebude. Proto nikdy nebudou slečny omdlívat z mého dokonalého hlavního hrdiny/hrdinky. Proto nebudou brečet když umře někdo důležitý. Proto nebudou mít nadšené motýli v břiše, když se hlavní hrdinka a hrdina nakonec začnou líbat nebo konečně si přiznají, že se milují. Proto nebudou chtít vyhodit moji knihu, protože naschvál na konci zabiji hlavního hrdinu a pomstím se tak Jonathanu Stroudovi, protože nikdy nepřekousnu to, že Nathaniel umřel.. 

Co tímto chci říct? Nic. Jen že nevím, proč vlastně vůbec bloguji, když na to ani nemám. Já vím, přece blogovat může každý, ale já chci být prostě na lepší úrovni a když jsme se to nenaučila za cca 7 let, co nějaké blogy mám, už k tomu asi nikdy nedospěji. KSAKRU!

Další můj problém je, stejně jako s vyprávěním historek, že neumím ukončit pointu. Takže se jen trochu ztiším a nechám vyplynout tento článek do ztracena....

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji všem za milé i nemilé komentáře :) Když budete přehnaně vulgární, příjdu k vám domů a vysypu kbelík hnoje do postele :*