Moje hrůza

Je trochu hloupý nápad psát o tomhle článek, když  je večer a  máma půjde za chvíli spát. Ale psát to stejně jdu!

  Mám panické strachy z noci. Z bubáků, strašidel, tmy. A jsem dospělá normální fungující bytost, ale někdy je to v řiti. 

Nevím kdy to přesně začalo, vždycky jsem tak moc po*raná z věcí nebyla. Sice je pravda, že na horory jsme se nikdy nedívala tak moc aktivně jako moje kamarádky. Taky jsem moc nepodnikala zajímavé výpravy do schátralých domů, nebo nevyvolávala duchy. Jednou, dvakrát maximálně za můj život. Ale teď bych to už nikdy neudělala. N.I.K.D.Y.

Když jsem naposledy koukala na horor, bylo to ve společnosti dalších 3 kluků. Za tím jedním sem se krčila a schovávala se za jeho rameno kdykoliv kdy sem měla tušení, že se něco stane. Zvládla jsme takhle v tomto adrenalinovém výkonu shlédnout asi 3 fakt nehezké horory. Mama, Sinister a v Zajetí démonů (to nechápu doteď, jak jsem to mohla vůbec přežít). Z jednoto toho filmu mě chytla nová moje stracha. Myslím, že to bylo právě v tom posledním zmíněném. Je tam jedna scéna, ve které figuruje holčička bouchající hlavou do skříně, pak nějaké řeči a střih na to, jak největší strašící zmrdka skočí ze skříně. Napoprvé při sledování jsme to neviděla, protože jsme se schovala za rameno. Bohužel chlapci byli nespokojení z toho, že jsem to neviděla, tak mi to po dokoukání pustili osobisto ještě jednou. Lekla jsme se tak, že jsme se rozbrečela a klepala se 10 min po tom. Od té doby mám strach z otevřených skříní. A to i přes den. Když tu skříň vidím, nemůžu se na ní ani dívat a zavírám ji s odvráceným pohledem. Samozřejmě, do skříní chodím normálně pro věci, otevírám ji normálně, ale nemůže zůstat nedovřená.

(na ten obrázek si při usínání rozhodně vzpomenu..)

Většinou to všechno v noci zvládám. Jen ale díky lávové lampě, kterou mám při spánku a usínání zapnutou. Zalévá celý můj pokoj červeným světlem, takže nejsem ve tmě a nepředstavuji si, že moje židle je nějaký bubák. Občas ale ani lávovka nepomůže. Občas mě chytnou hrůzy, kdy každá moje myšlenka se týká něčeho strašidelného, že nemůžu přemýšlet a tak rozsvítím normální lampu a koukám do rohu a snažím se uklidnit.

Mám taky hrozný strach z času 3:15. Víte proč -_-. Te horor jsem viděla asi jednou a i když nebyl tak hrozný, stejně 3:15 pokaždé sleduji na hodinách. Většinou v tu dobu ještě nespím a když si třeba čtu, snažím se na to hrozně nemyslet a když je potom třeba už 3:30, hrozně se mi uleví.

Můj kamarád si ze mě dělá srandu a říká, že to má nějakou spojitost s nějakou událostí z mého dětství, že jsme takový magor a bojím se neexistujících věcí. Smyšlených strašidel, bubáčků a něčeho, co prostě víme že není. Ale já mám takovou víru, že v to co věříme, skutečně existuje. Pro nás. Proto je Křesťanství , Islám, Judaismus, Budhismus, všechno. Ať věříte v jakýkoliv nadpřirozený jev, boha, duchy existuje to proto, že v to věříte. A protože já věřím že strašidla existují, bojím se jich protože pro mě jsou. Chápeme se?

A taky nemůžu být venku ve tmě. Jednou jsem musela jet z jedné vesnice do druhé sama na kole polem ve tmě. Úplné tmě bez jakéhokoliv světla. Celou půl hodinovou cestu jsme probrečela v nejhorším zoufalství, jak moc jsme se bála. Pak jsem svému příteli nemohla uvěřit, že není strašidlo a uklidnil mě až pes, vlčák, protože zvířata jsou přece čistí tvorové. Přiznávám, byla jsem trochu opilá.

A samostatnou kapitolou je strach ze zrcadel. Ale to bych vám přišla už tak moc trapná, že byste se mi vysmáli. Musím si sehnat nějaké prášky :)

Jak někdo může chodit v noci po lese? Stanovat někde sám. Být sám ve tmě?

Ano, ne vždycky mám tyhle stavy, ale občas se "zadaří".

Krásně a svěže

se mějte

a nebojte

strašidla neexistují

(jen klekánice a duchové)